O DUCHOVNÍCH ZÁKONECH

Ať se nám to líbí, nebo ne, existuje mnoho zákonů a zákonitostí, které mají vliv na náš život. Některé z nich považují lidé za přehnané, u jiných naopak volají po zpřísnění. To se týká hlavně takových zákonů, které si lidé stanovují sami, zákonů právnických.

Vedle toho podléháme i zákonům přírodním, o kterých se nedá příliš diskutovat a poměrně zřetelně se nevyplácí jejich porušování. Kupříkladu zákon gravitace - když vystoupím z okna v pátém poschodí, velmi pravděpodobně se mi nepodaří gravitační zákon obejít.  Jsou  ovšem i takové zákony a zákonitosti, u kterých si člověk ani nemusí všimnout (nebo ne hned), že je porušil, ale přesto je ihned vystaven nesmlouvavým následkům jejich překročení, stejně jako u zákonů přírodních. A to jsou zákony a zákonitosti duchovní. Že si člověk nevšimne hned porušení takového zákona a nevšimne dokonce ano toho, že za to už teď nese následky, souvisí jednak se značně rozšířenou duchovní otupělostí, za kterou vděčíme pohodlnosti moderní doby, ale často i s tím, že nepříjemné či varovné duchovní (a s nimi související duševní a tělesné) stavy přičítají lidé na vrub zcela jiným příčinám, ať už proto, že v příčiny duchovní nevěří, nebo proto, že je  nechtějí brát na vědomí.

     Možná to souvisí i s tím, že o duchovních zákonitostech toho v současné době u nás lidé nevědí mnoho. Kdybychom uspořádali anketu o tom, co si kdo představí jen pod samotným pod pojmem „duchovní“, zjistili bychom patrně, že v této věci panuje u nás většinou pouze  jakási neurčitá povědomost, která se projevuje zmatkem a babylonem nejrůznějších názorů. Tento zmatek  je, mimochodem, dobrou živnou půdou pro nejrůznější duchovní hnutí někdy dosti zvláštní povahy, opírající se nezřídka o duchovně velmi rizikové okultní  zdroje, o kterých ostatně bude ještě zmínka. Kdo se pouští těmito cestami, pohybuje se uprostřed duchovních zákonitostí tak trochu jako slon v porcelánu, s tím rozdílem, že slon se o střepy, jimiž prochází, patrně nepořeže.

       Když se zamýšlím nad duchovními zákony, nezamýšlím se nad čímsi oblačně teoretickým a odtažitým od běžného života. Jedná se naopak o věci, které mají vliv na náš život, někdy i bezprostředně. Patří sem zamyšlení nad jednotlivými činy člověka, dobrými nebo zlými a nad tím, jak na ně „život“ člověku odpovídá tím, co ho potkává a co musí překonávat. Ale není to jen o jednotlivých činech, je to také o celkovém duchovním stavu člověka, o směřování jeho srdce. A není to jen o lidském životě, ale také o lidské smrti a také o nesmrtelnosti.  A když hovoříme o dobru a zlu, tak také hovoříme o vině a odpuštění. Proti komu se proviňujeme a kdo a proč odpouští. Jestli existuje Bůh a existuje-li, je-li dobrý, a je-li dobrý, proč jsou války, proč umírají malé děti, proč jsou hladomory, povodně a zemětřesení. A nebo také  proč se to či ono muselo stát zrovna mně (co jsem komu udělal?) a ne například tamtomu, který je takový a makový. Tedy je to také o životní spravedlnosti či nespravedlnosti. O tom, že jinak se jeví spravedlnost lidská a jinak se jeví spravedlnost Boží. Jiná je spravedlnost, která platí tady do smrti člověka a jinak se může všechno jevit „tam“, v  dalším životě. Stejně jako lidské utrpení a nebo štěstí, peklo a nebo ráj.  A také je to o dvou slovech, o kterých se většinou lidé domnívají, že s tím vším příliš nesouvisí, ale opak je pravdou. O hříchu a svatosti. Tato dvě (dnes už skoro cizí) slova označují  klíčové fenomeny pro pochopení toho, jak fungují duchovní zákony.

       Naše přemítání začneme otázkou, proč je zlo. To proto, že kdyby na světě žádné zlo neexistovalo, mohli bychom si ušetřit všechny tyto úvahy a žít spokojeně a šťastně až do smrti - vlastně pardon, bez smrti. Ale to nejde, protože je zlo. Proč je  tedy zlo? Odpověď na tuto otázku hledali lidé už dávno. My se pro ni vrátíme do času ještě před vznikem našeho současného světa, do doby ve které platily jiné duchovní i fyzikální zákony než dnes. Do doby biblického Ráje, kdy člověk - Adam byl v plném slova smyslu hmotný bůh hmotného světa. Byl stvořen podle Božího obrazu a proto, díky svému vnitřnímu duchovnímu ustrojení,  celému tehdejšímu světu zprostředkovával a předával oživující energie Božího Ducha, které se zrcadlily (zobrazovaly) v jeho duchu. A celá hmotná příroda i s kosmem byla v duchovním slova smyslu součástí jeho hmotného těla. (Podrobně o této otázce pojednávám ve spisech o šamanismu nebo o drogách a životě). Pro dnešní podobu světa se stal důležitým okamžik,  kdy byli první lidé konfrontováni s existencí zla. A protože zlo jim bylo Hadem představeno v podstatě jako jejich dobro a protože se sami rozhodli, že budou v té chvíli věřit Satanu víc, než Bohu (asi jim to připadalo lákavější),  rozhodli se ve své svobodné vůli (díky níž je člověk v plném slova smyslu Božím obrazem), že nebudou dbát  varování Stvořitele a udělají samostatnou zkušenost s poznáním dobra a zla. A tak kromě dobra, které již znali, udělali novou zkušenost se strachem, studem, zklamáním a nakonec i se smrtelností. Ale ne jen oni sami. Důležité je, že i celý hmotný svět, příroda i kosmos, se v té chvíli zdeformovaly spolu s člověkem, protože jsou stále součástí jeho těla. Nastaly jiné poměry.  Předtím v  Ráji se například zvířata nenapadala, ani nežrala navzájem. Ani člověk je nejedl. Neexistovaly tam jedovaté rostliny. Nebyly tam žádné přírodní katastrofy. Nebyla tam bolest, nemoc, a smrt. Ale teď už  tam nemůžeme být ani my, lidé.  Člověk se stal vyhnancem z Ráje, psancem ve svém vlastním hmotném světě, obyvatelem znetvořené země, která je nyní prosycená jedem toho velikého Hada, jenž se tu udomácněl.

    Protože jej člověk poslechl a tím jej uznal za svého pána, je stejným jedem Hada  prosyceno i nitro člověka. Objevuje se první svár mezi lidmi, závist a vražda. Kain zabíjí bratra Ábela. Mimochodem, Bůh dal Kainovi na čelo znamení, aby ho už nikdo nezabil, tedy aby po tom, co se stalo, nenásledovala už žádná další násilná smrt. Ale jak víme z dějin, následovala, ne jedna, ale bezpočet, a ještě si to lidé organizovali a organizují. A čas od času nezapomenou z toho obvinit Boha. Zlo se stalo součástí současných duchovních zákonů a proto se stalo i součástí přírody a celého světa, i samotné lidskosti.

     Apoštol Pavel píše, když sám o sobě uvažuje, že je úplným otrokem hříchu a při vší dobré vůli nedokáže naprosto stoprocentně  nekonat zlo. Jsme na tom stejně jako on (nebo spíš hůře, vezmeme-li v úvahu, že byl svatý). Zkuste si dát závazek, že budete třeba jen týden žít zcela svatě, v myšlenkách i činech, vědomě i nevědomě, podle všech Božích přikázání. Těžko to dokážete. Z vlastních lidských sil rozhodně ne. Proto jsou od základu velmi  naivní a klamné všechny takové filosofie a ideologie, které slibovali a slibují nápravu světa od člověka, ať už se jedná o komunismus, nebo o abstraktní demokratický humanismus. Člověk nedokáže napravit sni sám sebe. Jak by chtěl napravovat svět?

      Snad proto se tolik lidí, kteří to vnitřně cítí a hledají pro sebe nějakou oporu a nějaký  zdroj pomoci, s poslední nadějí dnes upíná zpět k přírodě,  k její čistotě a „moudrosti“. I příroda má dnes své filosofy a ideology, kteří očekávají pomoc světu od přizpůsobení se přírodnímu řádu. Poukazují na to, že až do dnes jsme se my lidé pokoušeli po velkopansku přizpůsobovat přírodu potřebám člověka, ale že je třeba naopak přizpůsobit lidský život zákonům přírody a pak teprve přijde harmonie a šťastný život.  Je to jistě sympatické, ale tak jednoduché to přece jen není.  Jen se podívejme, kolik je zla a neharmonie  i v samé  přírodě. Kolik krutosti a zákeřnosti. Když se ponoříte do studia říše hmyzu, budou vám za chvíli vstávat vlasy hrůzou. Spisovatelé fantasi-trilerů by asi sotva vydělali tolik peněz, kdyby si právě do přírody nechodili pro inspiraci. Někteří obhájci přírody  vysvětlují její kruté zákony určitou nutností zachovat moudrou rovnováhu a že vlastně všechno to zlo v přírodě je tam zase pro něco jiného dobré, třeba když zahyne zajíc, liška se tím udrží při životě. Ale tito lidé zapomínají na princip Ráje (možná jej už ani neznají), kde naprosto neexistovalo, aby někdo udržoval svůj život na úkor cizí smrti. Když se ve 20. století všechny „moudré“ zákony přírodního výběru přenesly ze světa zvířat do světa lidí, vznikl z toho fašismus, ideologie o zákonitém (a proto spravedlivém) přežití schopnější a nadřazené rasy. Takové zákonitosti vzájemných vztahů nejsou ideální ani mezi lidmi, kde jsou uplatňovány většinou skrytě (tzv. sociální darwinismus), ani v přírodě, kde jsou zjevné. Ovšem je také třeba říci, že příroda za to nemůže. Jako prodloužená součást lidského těla sdílí - podle duchovních zákonů - stejný osud spolu s člověkem. V ráji nevládl mezi zvířaty zákon přirozeného výběru a také jednou zase vládnout nebude. V listě Římanům  8, 18-22 čteme, že celé tvorstvo (tedy i celá příroda), toužebně vyhlíží spásu člověka, aby i ono (spolu s ním) bylo vysvobozeno z otroctví zániku. Zatím ale tomu tak není. Proto je dnes příroda plna ne jen nemilosrdnosti v boji o přežití, ale i dalších důsledků neharmonie - živelných pohrom, povodní, zemětřesení, neúrod, epidemií a dalších  katastrof. V Písmu svatém, zvláště ve Starém Zákoně, často Hospodin varuje před takovými pohromami, jako trestem za neposlušnost Jeho přikázání. Není to vyhrožování, je to prostě varování před nerespektováním duchovních zákonů.  A připomeňme si ještě pro pořádek - zákonů, na jejichž tvorbě se podílel i sám člověk, protože získaly svou poslední podobu tehdy, když hřích vstoupil do hmotného světa, jako důsledek svobodného rozhodnutí člověka (který tak často a rád ze všech nespravedlností a neštěstí na světě   obviňuje Boha).

     Možná že slyším trávu růst, ale jako bych slyšel otázku některých čtenářů: proč to tedy Bůh, je-li skutečně spravedlivý, tak nechává?  Není nějaká jeho vina aspoň v tom, že s tím nic neudělá, že to za nás nějak rychle nespraví, když je všemohoucí?

     Samozřejmě, že s tím může něco udělat a všechno to v jediném okamžiku proměnit a napravit. Je tu ale jeden problém. Ne Boží, ale náš problém. Je tu totiž otázka, jestli bychom o to doopravdy tolik stáli, kdybychom věděli, jak to bude vypadat. Na jednom místě v Písmu říká Pán apoštolům, kteří za ním přišli s jakousi (podle nich rozumnou)  žádostí: „nevíte, o co žádáte“. A já si myslím, že kdybychom to věděli, že bychom to nechtěli. Nebo alespoň já osobně bych nechtěl být otrokem dobra. Asi je to divné slovní spojení, ale označuje jedno z rychlých řešení, které si můžeme docela dobře představit. Bůh by mohl třeba v jedné vteřině udělat svět dobrým tak, že by  nás zbavil naší svobodné vůle (která to všechno pořád komplikuje) a naprogramoval by nás jako dobré roboty. Všichni by se vzájemně usmívali, dávali si přednost ve dveřích a byli by na sebe hodní. Jenomže by nevěděli, proč jsou na sebe hodní. Nechápali by, jaký to má význam. A nebo mne napadá jiné rychlé řešení -  kdyby lidem svobodná vůle sice zůstala a každý by se mohl vědomě  rozhodovat mezi dobrem a zlem,  ale kdo by jen pomyslel na něco zlého, hned v té chvíli by umřel, takže by nakonec zbyli jen ti dobří. Ale kdo by vlastně nakonec zbyl? Kdo z nás nikdy nepomyslel na něco zlého? Obávám se, že bychom asi brzy jako lidstvo vyhynuli. Nebo by to mohlo být tak, že by se neumíralo hned po zlé myšlence, ale až tehdy, když by někdo něco zlého doopravdy udělal. To bychom si všichni dávali pozor! A hned by byli všichni lidé (alespoň navenek) dobří, protože by zkrátka museli. Jenomže to bychom právě byli těmi otroky dobra. Ne jen ti „schválně a hodně“ zlí, ale i ti, kteří se dnes sami od sebe snaží o dobro. V takovém světě by se totiž nikdo  nesnažil o dobro kvůli tomu, že je dobré, ale jen ze strachu ze smrti. A co s láskou? Je možné někoho mít rád ze strachu? A co s láskou k Bohu? Boha bychom přece měli mít rádi a hledat ho proto, že je dobrý a ne Jej prostě jenom poslouchat proto, že je mocný.  Cožpak i ďábel není mocný? Zdaleka ne tak mocný jako Bůh, ale rozhodně mocnější než člověk. Pokud by důležitá byla nakonec jen samotná moc nad člověkem, a ne láska nebo dobro - v čem by byl ten rozdíl?

      A rozdíl je to hodně veliký a také hodně důležitý, proto se u něj trochu zastavíme: Všimněme si, že ďábel přistupuje ke svobodě člověka zcela jinak, než Bůh, který je garantem lidské svobody, skutečného osobního vztahu, úcty ke každému a lásky k němu. Ďábel se chová zcela opačně a je to právě on, kdo by chtěl „vypnout“ lidskou svobodu, obejít ji a vyřadit ze hry právo člověka na vlastní rozhodnutí. Manipulovat s člověkem, lhát a zastrašovat, svádět a klamat, aby jej dostal tam, kam člověk vlastně vůbec nechtěl. Ne nadarmo Písmo varuje, abychom se nenechali oklamat. Ďábel může bezprostředně působit na náš rozum a vnukat nám různé myšlenky, může působit na naše city a pocity a vyvolávat vášně, ale nemůže sám od sebe změnit naši vůli. Může jen doufat, že tak učiníme sami, buď ve strachu nebo v oklamání. A nebo že naši vůli sami vypneme, aby mu nepřekážela. Jako spiristické médium. Musí se  při seanci musí úplně vypnout. Vypnout rozum, mozek, cit, naprosto se dát k dispozici síle, která je očekávána. Právě jako stroj, robot.  Temná  síla pak přichází k médiu a naprosto je ovládá. Pro tuto sílu je člověk zajímavý pouze  jako mechanický kanál potřebný pro působení na ostatní lidi. Jako svébytná osobnost je pro ni nezajímavý. Médium se musí (aby to „fungovalo“) vzdát  své vůle a svobody, protože jako svobodná bytost by bylo ne jen nezajímavé a většinou i nepoužitelné. Kdosi tento stav přirovnal jakoby k počítači, k němuž zasedl jiný programátor, než který tam patří.  Počítač je jako mozek a programátor jako duch člověka. Ale nyní lidský duchu uvolnil místo jakémusi jinému duchu. Na uvolněme místo zasedl jiný programátor. Řídí mozkovou centrálu, duševní pochody, řeč, pohyby, všechno. Médium už není samo sebou, není skutečným člověkem, Božím obrazem. Obráží nyní (nebo dokonce obsahuje v sobě) kohosi jiného. Nakonec je opuštěno (je-li vůbec zcela opuštěno, neboť démonské síly jen nerady opouštějí, čeho se zmocnily, jak praví přísloví, co peklo schvátí- nenavrátí) ve stavu velikého vyčerpání. Zápas o energii probíhá ne jen v našem světě, ale i v mnohých sférách duchovních. Jakákoli životní energie je v duchovních světech velmi žádaná a důležitá, dá se snad říci, že je jakýmsi ekvivalentem našich pozemských peněz. (Koneckonců i naše peníze jsou pouze hmotným symbolem energie). A když hloupý člověk nabízí, hloupější démon, který nebere. Je to smutné líčení a zároveň varovné.  Dnes se nabízí tolik duchovních cest a směrů, od zmíněného spiritismu, až ke všezahrnujícímu okultnímu hnutí Nového věku, často inspirovaného  pohanskou mystikou dálného východu. Je to ale anonymní mystika. Pozor na to. Člověk se tu něčemu otevírá a neví čemu vlastně. Lépe řečeno něčemu se oddává a neví čemu, nebo komu.  Člověk jenom cítí, že to funguje a to mu stačí, proto se tím zabývá.

     Jak vlastně člověk pozná, že něco, co duchovně „funguje“, je právě od Boha? Kdyby  okultisté, astrologové, biotronici a další moderní mágové měli vůli upřímně se po tom pídit a ptát, zjistili by snadno, že Bůh se chová úplně jinak, než ďábel. Bůh je Osobnost a nás jako osobnost stvořil a ctí. Když promluví Boží Duch k člověku, například k prorokovi, promluví k duchu člověka, který je „při vědomí“. Duch člověka to sám vnitřně prostředkuje své mysli, rozumu a rtům. Proto také, mimo jiné,  je každé Boží slovo je zároveň poznamenáno vlastní osobností proroka. Jeho vzděláním, původem, dobou v níž žil, úrovní vědeckého poznání, které měl bezpochyby např. starý biblický prorok nižší , než je dnes, i úrovní duchovního poznání, které měl bezpochyby vyšší, než máme my. Neznamená to, že Boží slovo po této cestě skrze osobnost člověka je méně Božím slovem. Ale znamená to, že Bůh chce, aby člověk, pokud chce, spolupracoval na tom, co Bůh činí. Jako Boží obraz. V Písmu je psáno, že jsme spolupracovníci Boží.

   Ale vraťme se k tajemství spásy, k nápravě světa. Samozřejmě, že to Bůh tak nechce nechat, že chce vrátit lidem jejich plnou důstojnost Božích synů, bezhříšnou nevinnost a své společenství ve  šťastné a smysluplné nesmrtelnosti. Ale jak by to měl udělat, aby nenarušil   svobodu člověka (kterou člověk ve své hříšnosti používá i proti Bohu?) Je to  těžká věc. Zkuste se zamyslit, co Pánu Bohu byste navrhli. Několik možností už jsme ostatně probrali, ale zdá se, že to nebylo ono.  Podle všeho byl jen jediný způsob (a Bůh to ví), jak to učinit. Ale je to způsob  tak šílený a nepravděpodobný, ze by sotva mohlo někoho z lidí napadnout, aby to Bohu poradili. Kdyby  Mu totiž lidé opravdu chtěli poradit, nebo kdyby si vůbec lidé Boha třeba jenom vymysleli a psali pak o tom, co by asi nejspíše ten lidmi vymyšlený Bůh  udělal, věru bychom asi dnes v Bibli a církevní tradici nečetli a neslyšeli nic o tom,  že  všechnu tu lidskou bídu, hřích, utrpení a smrt se Bůh rozhodl vzít sám na sebe a že se kvůli tomu sám také stal člověkem. Opravdu sotva bychom dnes slavili nějaké vánoce s narozením Boha-člověka, velikonoce s Jeho potupnou smrtí a vzkříšením, a svatodušní svátky s naplněním lidí Božím Duchem.  Ještě  tak bychom si dovedli představit - kdyby nás ovšem vůbec napadlo, že by se Bůh mohl narodit jako člověk, že by se mohl narodit jako princ a budoucí král nejmocnější říše. Nebo aspoň jako velekněz. A pokud bychom vůbec uvažovali o tom, že by někdy měl také umřít, tak nejspíše jako všemi ctěný a uznávaný stařec obklopený tisíci  a tisíci věrných žáků a následovníků z celého světa.  Asi by nás ani nenapadlo, že se narodí někde v chlévě na slámě mezi zvířaty a zemře v mladém věku na popravčím kříži mezi zločinci, odsouzen ke smrti a zavržení těmi, které stvořil.

     Asi má lidi hodně rád. Byl to zřejmě  jediný způsob, jak otevřít pro lidi cestu k záchraně, aniž by byla porušena jejich svoboda, jejich právo se rozhodnout. Dokonce toto právo teď opět hraje ústřední roli. Člověk se ne jen opět  může rozhodnout mezi dobrem a zlem, vírou a nevěrou, životem a smrtí, ale dokonce musí. Každý z lidí, který se o tom doví, stojí před rozhodnutím zda přijme Krista, po tom všem, co pro lidi udělal, nebo zda jej zavrhne.  Zda přijme svoji vlastní záchranu, nebo zda ji zavrhne. Teď je to na lidech.

     Při tom bych rád ještě upozornil na to, že pokud se rozhodnu pro dobro proto, že chci a proto, že vím proč to dělám, je to úplně stejně svobodné rozhodnutí, jako když se rozhodnu pro zlo. Dnes totiž mnozí lidé, zvláště mladí, považují za své svobodné rozhodnutí pouze takové, které zavrhuje morálku, slušnost, poctivost, dobro a tak dále. Myslí si, že souhlas s dobrem je něco, co se sluší, co se má a co se musí. To pro ně není žádná svoboda, ale jen obyčejná  poslušnost. Jenomže to je omyl. Nic se nemusí. Nikdo se nemusí rozhodovat pro slušnost a poctivost. A také hodně lidí, i vysoko postavených a dobře viditelných, se pro ně zjevně nerozhoduje. Ve skutečnosti je to tak, že lidé slušní a poctiví, morální a dobří a tak dále, se dnes cítí být spíše naopak v menšině a jdou proti proudu doby. A víte co? Ono když se podíváte do dějin, tak vlastně takoví lidé většinou vždycky šli proti proudu doby a byli v menšině. Takže člověk, který by si chtěl užít svobody a postavit se proti tomu, co dělají „všichni“, by se měl zcela paradoxně přihlásit k dobru. To jsou závěry co? Ale což to tak není? 

     Lidé, kteří se dnes vědomě rozhodují pro dobro, tedy rozhodně nejsou žádnými otroky dobra, protože vědí proč to dělají. Že existují otroci zla, to je možné, protože se nechávají vést  jen svou  touhou po momentálních výhodách a moci. Moc, peníze a sláva  mohou  někomu učarovat, zvláště jdou-li získat snadno a rychle, ale ani nejmocnější a nejbohatší člověk se nezbaví strachu. Čím víc sám znamená, tím větší má o sebe strach a čím víc majetku má, tím větší má o to strach. Ani ďábel se strachu nikdy nezbaví. A kdo má strach, ten nikdy nezažije pocit volnosti a svobody.  Naopak lidé, kteří se rozhodují pro dobro, vědí že to nedělají jen kvůli tomu, že Bůh je mocný, ale  především kvůli tomu, že Bůh je dobrý. Tedy nikoli ze strachu z Boha, ale především ze sympatie  lásky k Němu. Taková je pravda. A  v Bibli je psáno ne jen: „Láska zahání strach“, ale také: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“.

     Protože o problému dobra a zla jsem snad pojednal už dostatečně, vraťme se k duchovním zákonům. Na počátku jsem psal, že by se člověk neměl pohybovat mezi duchovními zákony jako slon v porcelánu. Jak to tedy dělat? V první řadě by je měl znát a ne-li všechny, což asi není v našich silách, tedy alespoň některé nejdůležitější, od  nichž se ty ostatní odvíjejí.

     Snad nejdůležitějším duchovním zákonem je zákon lásky, vyjádřený biblickým dvojpřikázáním: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly a  miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska totiž zahladí mnoho hříchů, jak je psáno a člověk se v ní nejvíce podobá Bohu, který, jak je rovněž psáno, je Láska. Kdo žije sobecky a miluje jen sám sebe, je ve velikém nebezpečí, protože, jak píše sv. Petr, „sobecké vášně vedou boj proti duši“ Jak může dobře žít a dobře se cítit člověk, který v sobě nosí neustálou válku?  Také nenávist, spolu s pýchou, je hrozná věc - za živa stravuje duši člověka pekelným plamenem a po smrti těla  jej okrade o Ráj. A pozor, hrozí to i tehdy, když se člověk domnívá, že nenávidí právem a hněvá se spravedlivě. Jak píše apoštol Jakub -   „lidským hněvem Boží pravdu neprosadíš.“ Proto také  apoštol Petr radí - „neodplácejte zlým za zlé, ani urážku za urážku, naopak  žehnejte.“ A rada - „kdo tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou“ - co si o tom myslet?. Skutečně to v duchovních světech funguje tak, že se to člověku prospěje? Nu, je-li to v Písmu a říká-li to sám  Pán, pak to člověku prospěje.  Také si dejme pozor na to, co mluvíme a na co myslíme, protože ne jen činy, ale i  zlá slova a myšlenky člověka znesvěcují - a  my jsme naopak vyzýváni Bohem: „buďte svatí, jako já jsem svatý. Ne nadarmo je psáno: „Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj  jazyk od zlého a rty od lstivých slov.“ Další mnohá vyjádření odkazující na působení  duchovních zákonů nalezneme  v Desateru Božích přikázání, v Blahoslavenstvích a celém Ježíšově kázání na hoře, ve všech Jeho podobenstvích a vlastně v celé Bibli, ve všem co učil Pán Ježíš Kristus a jeho apoštolové. Záměrně jsem ke všem citacím z Písma nevypisoval přesné odkazy, protože je nejlepší, když si člověk sám sedne k Písmu ne jen na chvilku, k ověření nějakého odkazu, ale nadlouho se do něj ponoří, aby se mnoho dočetl a mnoho věděl. Teprve když budeme toto všechno znát a pochopíme to, můžeme říci, že už něco víme o duchovních zákonech a budeme moci podle nich skutečně začít žít - což je samozřejmě nejdůležitější.

     Většina lidí v dnešní době ovšem (zdá se) nejen, že neví mnoho o duchovních zákonech, ale v podstatě neví ani o tom, že nějaké existují. Pokud člověk o duchovních zákonech neví, je na tom sice lépe než ten, kdo je zná a nejedná podle nich, ale zase ne o mnoho. Protože pokud o nich neví, nemůže podle nich jednat, ani kdyby chtěl a tak je třeba  porušuje, aniž si je toho vědom a nese následky takového porušování, aniž si s nimi ví rady. Nevím, kolik tělesných a psychických nemocí v dnešní době je důsledkem porušování duchovních zákonitostí, ale obávám, že jich nebude málo. Vždyť se dnes pořád hovoří o stresu a o tzv. somatizování, ve kterém se psychické problémy projevují tělesnými potížemi. Často k nim ale lidé přistupují chybně, protože se jich chtějí co nejrychleji a jakýmkoli způsobem zbavit, místo aby se nad nimi zamysleli. Tyto potíže a nemoci totiž nejsou na světě jen proto, aby člověka trápily, ale především jsou to varovné signály, díky kterým si máme všimnout, že ve svém životě něco děláme špatně a pokud v tom budeme pokračovat, že nám hrozí něco ještě mnohem horšího, než duševní nebo tělesné potíže. Přinejmenším ještě horší duševní a tělesné potíže, v nejhorším případě ztráta věčného života. A proto jsme nyní touto cestou upozorňování, že máme ve svém životě  začít něco řešit, na něco si dát pozor, něco udělat, či naopak něco nedělat. Přibližme si to třeba na příkladu příkladu bolesti zubů. Pokud se nějaký zub začne tu a tam ozývat, vím, že je třeba s tím něco dělat, protože pokud to nezačnu řešit, začne se ozývat časem víc a pěkně mne potrápí. Pokud hrůza ze zubního křesla je stále větší než momentální bolest a já s tím nic nedělán, mohu třeba dostat zánět dásně, to se pak zdá, že bolí všechny zuby. Při zánětu se zuby uvolňují, takže to časem může být ještě horší. Jedno z řešení tedy je, zajít k zubaři a nechat si zub spravit - pokud možno hned při prvních signálech, kdy zub ještě není tolik porušen a nemusí se tolik vrtat. Ale existuje samozřejmě  ještě jedna možnost. Mohu si brát prášky proti bolesti a problém zubu neřešit. Když nebudu cítit bolest, tak mohu dělat, že je vše v pořádku a zub je vlastně zdravý, i když  ve skutečnosti to tak není a do budoucnosti si chystám komplikace s celou pusou. Na duchovní rovině to je podobné.  Když se místo zubu začne kazit například nálada, „štěstí v životě“ nebo vnitřní vyrovnanost, hledají lidé často nějaký způsob, jak se těchto nepříjemných komplikací co nejrychleji zbavit - asi jako když si člověk vezme prášek proti bolesti zubů. Ale ty komplikace nás varují a vzkazují člověku, že by například měl přestat hřešit, nebo že by měl tu či onu věc v životě začít vyřizovat poctivě a nebo třeba, že nazrál čas, aby se začal ptát, zdali opravdu není něco po smrti a jaká to má pravidla a jak a podle čeho by měl žít. Člověk se může, samozřejmě, podle své svobodné vůle rozhodnout, že to hodí za hlavu pomocí nějakého „prášku“, nějakého jednorázového řešení, či spíše neřešení. Zajde  za psychologem na terapii, nechá si u doktora předepsat „něco na nervy“ a tak dále. Ale může k tomu přistoupit  i jinak a začít díky tomu co se stalo přemýšlet o svém životě.  A pak se ocitne  na začátku cesty k objevení duchovních zákonů a k  jejich poznání. A také k poznání lidí, kteří duchovní zákony už znají a také snaží se podle nich žít. A  ke společnému nalezení Boha a jeho věčného Ráje. A tam už problém duchovních zákonů není problémem, protože tam především není žádné zlo. Ale to už je další kapitola. 

www.popjan.cz