Gorazd Josef Vopatrný: VZTAH K MISTRU JANU HUSOVI V PRAVOSLAVNÉM PROSTŘEDÍ

„Mistr Jan Hus byl v mravní spoušti hlasem volajícího. ,Nesluší tobě!‘ a toto poslání zpečetil svou smrtí jako Jan Křtitel a jiní proroci i apoštolové. Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka. U nás však už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat, než umírat. Nicméně není nic většího, nežli život svůj položit pro blahou zvěst Kristovu.“[1]

Mistr Jan Hus se narodil kolem roku 1370 v Husinci, v chudé rodině. S velkou pílí studoval na pražské univerzitě s přáním stát se katolickým knězem.[2] Jak říká biskup - mučedník Gorazd, průběh jeho studií i života dokazuje, že byl vynikajícím mužem. Ve svých 27 letech se stal magistrem filosofie, ve 31 letech byl vysvěcen na katolického kněze a po dovršení 33 let byl zvolen rektorem pražské university, i když v té době byla na univerzitě německá většina. Mistr Jan byl veřejně činný 17 let – od dosažení hodnosti magistra do odchodu na Kostnický koncil. Z toho bylo 14 let vyplněno kromě přednáškové a správní činnosti na univerzitě aktivní snahou o nápravu církevního života, úsilím o prosazení přirozených práv českého národa na univerzitě i ve veřejném životě, kazatelskou činností a také obranou proti nejrůznějším odpůrcům. Účastnil se také revize a úpravy českého překladu Písma svatého, pracoval též na ustanovení jednotného a zjednodušeného pravopisu pro češtinu, kromě řady listů napsal také kolem třiceti traktátů a knih – jak v jazyce českém, tak latinském. Z Husových spisů je vidět, že stál na výši tehdejší západní teologické i filosofické vědy. Měl hlubokou znalost Písma svatého a měl také vědomosti o církevních dějinách a spisech církevních Otců. Jeho jazykové znalosti byly značné: kromě češtiny a latiny ovládal také němčinu a hebrejštinu a v určité míře i církevní slovanštinu a řečtinu.[3] Sv. vladyka Gorazd je toho názoru, že Mistr Jan Hus byl veškerou svou bytostí moralistou, všechno bral doopravdy. I když za daných poměrů musel přijít do rozporu s oficiálními představiteli katolické církve, ani na okamžik neuvažoval o tom, že by se s katolickou církví měl rozejít. Neusiloval o nic jiného než o očištění současného církevního života.[4] Hus nebyl náboženským nebo církevním rebelem, i když se ocitl v konfliktu s papežem a jinými vysokými hodnostáři katolické církve. Stále byl ochoten přijmout poučení, ale samozřejmě žádal, aby bylo ve světle křesťanské víry přesvědčující.[5]

Husův vztah k Pravoslavné církvi

Na rozdíl od Mistra Jeronýma Pražského Hus nikdy nenavštívil pravoslavné země. S pravoslavnými křesťany se ale setkal a dokonce s nimi hovořil o filioque[6]. Ve svém díle Výklad víry[7] říká, že s Řeky přímo mluvil: „… neb mluvil jsem s nimi a oni řekli…“ J. J. Jukl vyslovuje předpoklad, že „Řekové“ zde nemusí označovat národnost, ale spíše se jedná o obecné pojmenování pro pravoslavné křesťany vyznávající „řeckou víru.“[8] Podle prof. A. V. Florovského studovali na pražské univerzitě v době Husově i studenti z pravoslavných zemí, mezi nimiž mohli být i pravoslavní Rusové.[9] Zdá se, že pod vlivem učení Jana Viklefa přehodnotil Hus svůj postoj k Pravoslavné církvi. V roce 1404 ještě považoval Řeky za nespasené, protože stojí mimo katolickou církev, kterou tvoří papež a kardinálové, ale poté, co se do Čech dostaly Viklefovy spisy, svůj názor změnil.[10] V polemice Proti Stanislavovi ze Znojma z roku 1412 říká, že není třeba věřit, že by Řekové podléhali zatracení, i když neposlouchají papeže.[11] Přístup k Pravoslavné církvi byl u Jana Husa formován jeho eklesiologií, podle které je církev svatá sborem předurčených ke spasení, nacházejícím se po celém světě – tuto církev obecnou, respektive její pozemskou část odmítl ztotožnit s církví římskou, ale domníval se, že se nachází po celém světě a tak museli být její součástí též křesťané jiných vyznání, kteří mohli být podle Mistra Jana stejně dobrými křesťany a také dojít spásy jako katolíci. Právě tato eklesiologie přivedla Husa k velmi snášenlivému vztahu k Pravoslavné církvi.[12]

Vztah k Mistru Janu Husovi v ruském prostředí

„Husian… svým nerozumem a ještě více zlým duchem sveden byl.“

Poustevník Artěmij – 16. století

Hus: „slovanský bojovník pravoslaví,“ – „pravý mučedník pravoslavné idee.“

Novikov – 19. století

Názor na Mistra Jana Husa doznal v Rusku v průběhu staletí zásadní proměny – zatímco se v 16. – 17. století dívali na Husa jako na kacíře, v 19. století ho někteří začali označovat za svatého.[13] Ještě za života Mistra Jana pronikaly do ruského prostředí zprávy o jeho činnosti. V roce 1413 vykonal cestu do Západní Rusi – do dvou důležitých ruských středisek Vitebska a Pskova Husův velký přítel Mistr Jeroným Pražský. Informace o této cestě a o Jeronýmově chování se zachovaly díky jeho žalobcům v Kostnici. Jeroným měl údajně na Rusi dávat okázale přednost pravoslavným procesím, ikonám, chrámům a obřadům před katolickými.[14] Nicméně nevíme nic o tom, že by Jeronýmovo chování nebo to, že pravděpodobně informoval o českém náboženském hnutí, přivedlo v 15. století ke kladnému hodnocení Jana Husa v ruském prostředí – k tomu dochází až později v 19. století.[15] Zatímco v jihoslovanském prostředí Konstantin Kostěněckij ve svém životopisu Štěpána Srbského napsal: „… z Prahy vyšel hlas pravý, jenž se vzbouřil proti svému pánu a králi a odtrhl zemi od Uherska a povstalo kacířství zvané Husovo, někteří říkají, že je blízké pravoslaví.“[16] Tato slova napsal K. Kostěněckij (kolem roku 1380 – 1435) – bulharský utečenec, žijící na dvoře srbského despoty Štěpána Lazareviče († 1427) kolem roku 1430. Dále uvádí, že se Hus s pravoslavím seznámil za svého pobytu v Jeruzalémě a na Sinaji. Tam měl dokonce žít v jednom monastýru s pravoslavnými mnichy a od nich přijal pravoslaví. Odtud přinesl do Prahy řecké knihy, které se od té doby nacházejí na Vysokém učení v Praze. Hus se naučil na Východě řecky a i po návratu do vlasti se dále zdokonaloval v nauce. Následně na koncilu – v

Kostnici – mluvil proti kněžskému celibátu a dalším věcem a proto byl upálen. Jeho učení se ale rozšířilo a mělo mnoho následovníků. Pravoslavný autor se tedy vyjadřuje o Mistru Janu Husovi velmi kladně, považuje ho dokonce za konvertitu k pravoslaví. Nicméně o cestě Mistra Jana Husa do Jeruzaléma nejsme informováni, byl tam ale prokazatelně Mistr Jeroným Pražský.[17]

J. Jukl píše: „Domníváme se, že Konstantin tu zaměnil Husa za Jeronýma, jenž v Jeruzalémě prokazatelně byl.“[18] Je známo, že o něco později – v roce 1452 – byla Konstantinopolská patriarchie nakloněna uznat v určitém smyslu blízkost Husových následovníků k pravoslaví. V listě Konstantinopolské církve Čechům se m.j. píše: „… že roste počet dobrých trpitelů za vyznání pravé víry, my jsme jasněji porozuměli, především skrze našeho bratra a syna naší Církve, Konstantina Angelika, učitele a ctihodného kněze, nositele tohoto listu, že se nedržíte novot, které někteří zavedli v Kristově Církvi, ale stojíte pevně na základě víry, která nám byla předána naším Pánem a Jeho učedníky.“[19]
V. Florovskij uvádí, že naopak na Rusi si v 16. a 17. století Husa obyčejně představovali jako kacíře, který si zasloužil surový trest, jenž ho stihl v Kostnici. Například je možné uvést slova cara Ivana Vasiljeviče Hrozného, který měl v roce 1570 náboženskou disputaci s představitelem polské obměny „Českých bratří“ Janem Rokytou, který přijel do Moskvy jako člen polského poselství. V odpovědi Hrozného na Rokytovu řeč je uvedeno i toto: „… to všechno, pravil car o úvahách Rokytových, jsou největší nesmysly vašich učitelů Husa a Luthera, jež rozkoly a nesváry naplnili vesmír,“ – „… a my dobře víme – pokračoval car – že učinili tyto nepokoje jednajíce ne na základě Písma sv., nýbrž spíše strženi nerozvážným davem.“[20]

Předpis ruského obřadu přijetí jinověrců – protestantů do pravoslaví ze 17. století – žádá od těch, kteří se obrátí na pravoslavnou víru, aby se zřekli Viklefa, Jana Husa, Luthera aj.[21] Podle názoru prof. Florovského se Hus jeví v očích ruských lidí 16. – 17. století jako spoluúčastník protestantského hnutí, které se vyvinulo o celé století později a vyvolávalo velké nepokoje v jižní a západní Rusi a v jisté míře také v Moskevském státě. To ukazuje na nedostatek opravdových vědomostí o Husovi a také na opakování zevšeobecňujících obvinění, která latinské církevní prostředí obracelo proti protestantismu vůbec a jeho vůdcům obzvláště.[22] V 19. století dochází na Rusi k zásadní proměně pohledu na Mistra Jana Husa. Tato změna v jeho hodnocení nastala v úzké spojitosti s prohloubením a rozšířením vědeckého zpracování slovanských dějin a současně v souvislosti s rozšířením a prohloubením slovanských zájmů v ruské společnosti. Proměna pohledu na Husa byla spojena s názorem, že Mistr Jan v určitém smyslu navazoval na orthodoxní křesťanství, které u nás šířili v 9. století svatí Cyril a Metoděj.[23]

Prof. Florovskij píše: „Důležité jest jen poukázati na to, že ruští zastánci podobných názorů na základy náboženského života Čech nebyli prvními již je pronášeli, ale měli řadu předchůdců, jejichž vývody zmocňovali ruské badatele – a badatele vůbec – k tvrzení o živé a oživující úloze pravoslavné tradice v životě českého národa – od dávných časů jejich křesťanského bytí až k Husovi a husitství. Máme na mysli především spisy Stránského Respublica Bohemiae, 1654) a B. Bítejovského (Kronika česká, 1532); z pozdější vědecké literatury uvedeme alespoň práci Chr. C. Smida vydanou v německém originále v 1789 (Lipsko) a r. 1796 – v lužicko-srbském překladu: »Historické pojednání o otázce, bylo-li křesťanství v Čechách a na Moravě zavedeno Metodějem dle učení řecké neb latinské církve?« (Budim, 1796).“[24]

Prvním ruským spisovatelem, který spojoval Husovo dílo s pravoslavnou tradicí byl zřejmě Vasilij Jelagin ve svém článku v Palackého Dějinách Čech (1848). Ve stejném roce stejné myšlenky v širším rozsahu rozvinul E. Novikov v díle Pravoslaví u Čechů. O Husovi zde řekl, že byl „pravý mučedník pravoslavné idee.“ Po více jak deseti letech se k tématu o Mistru Janu Husovi vrátil ve velké knize o Husovi a Lutherovi ve dvou svazcích (Moskva 1859). Zde m.j. vyslovuje myšlenku, že v osobě dvou náboženských horlivců (Jana Husa a Jeronýma Pražského) popravil sněm pravoslavné vzpomínky Čechů. (I, 73) V Rusku existovalo ale také opatrnější stanovisko k této problematice. V. A. Bilbason ve své knize o Husovi (Petrohrad 1869) a také A. F. Hilferding ve své práci – Hus. Jeho poměr k Pravoslavné církvi – neměli v úmyslu tvrdit, že by Mistr Jan působil v celém systému svého učení a své činnosti jako pravoslavný učitel nebo učitel pravoslaví – oba jen u něho konstatovali skutečnost aktivního a kladného zájmu o pravoslaví.[25] Se zajímavým přístupem se můžeme setkat u ruského hudebního skladatele M. A. Balakireva, který měl takovou vznešenou představu o Janu Husovi, že byl stoupencem jeho pravoslavné kanonizace.[26]

Vztah k Mistru Janu Husovi ve zdejším pravoslavném prostředí

11/24 // května 1903 se konala ustavující valná hromada Pravoslavné besedy. Účelem založení Pravoslavné besedy byla propagace a šíření pravoslaví mezi Čechy pořádáním přednášek, členských schůzí, šířením pravoslavné literatury, vydáváním nových knih atd. Ještě v roce 1903 vyšla bezpochyby od Juc. Františka Budiny myšlenka a návrhy, aby byla podána žádost Ruskému synodu o prohlášení Mistra Jana Husa svatým.[27] Patrně další žádost o kanonizaci Mistra Jana vzešla od Čechů v Rusku, o které se zmiňuje i o. Nikolaj Ryžkov v dopise metropolitovi Antoniji Petrohradskému.[28] 5. července 1903 se Pravoslavná beseda korporativně zúčastnila slavnosti položení základního kamene k pomníku Mistra Jana Husa, jehož mučednické smrti bylo vzpomenuto zádušní liturgií stejného dne. I v následujících letech se stala liturgie nebo alespoň panychida za Husa dne 5. července tradicí, kterou později zachovávala Česká náboženská obec pravoslavná. V roce 1904 se Pravoslavná beseda zúčastnila přípisy odhalení pomníku Mistra Jana Husa ve Vamberku a Nechanicích a položení základního kamene k pomníku v Bráníku.[29] Slavnostní bohoslužba na památku Jana Husa se zachovávala i po 1. světové válce v nově ustanovené České pravoslavné církvi, vedené biskupem – mučedníkem Gorazdem – ten ji ovšem zařadil ke dni 6. července – také do svého Lidového sborníku. Nejde o liturgii ani panychidu, ale o speciální bohoslužbu – Hus zde není označován za svatého, ale jako ten, kdo: „… usiloval o obnovu života v duchu prvotní církve.“[30] V současné době existují v Pravoslavné církvi v Českých zemích dva odlišné názory na možnost kanonizace Mistra Jana Husa. Jeden je jasně vyjádřen emeritním metropolitou Kryštofem Pulcem v jeho předmluvě k textu sv. biskupa Nikolaje Velimiroviče – Svatý Jan Hus.[31]

Zde uvádí: „Není divu, že tento spis i osobní postoj jeho tvůrce vedl srbskou církev k rozhodnutí přiznat M. Janu Husovi svatost a zařadit jej do církevního kalendáře. Také další národní pravoslavné církve nepochybují o Husově svatosti. Když byla v roce 1452 utraquistická církev husitská přijata konstantinopolským patriarchátem do rodiny pravoslavných církví, byl v Čechách, na Moravě i na Slovensku M. Jan Hus spolu s M. Jeronýmem Pražským uctíván jako svatý kostnický mučedník.“

… „Vstup do nového tisíciletí je vhodná doba, kdy se naše Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku může vyjádřit ke kanonizaci kostnických mučedníků. Druhé české vydání knížky Nikolaje Velimiroviče „Svatý Jan Hus“ by mohlo být podnětem k přiznání svatosti kostnických mučedníků Jana a Jeronýma v naší církvi a jejich zařazení do církevního kalendáře.“[32]

Na internetu je umístěna – Služba svatým mučedníkům Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému, která vychází z návrhu archimandrity Sávvy (Nerudy), který byl jazykově upraven a doplněn (rozšířen) podle dobových kronik a letopisů protojerejem Janem Baudišem z Jihlavy. Je zde umístěna i jejich ikona s označením Svatí mučedníci kostničtí, jejíž autorkou je Mgr. Jana Baudišová.[33]

Opačný názor – tedy o nemožnosti kanonizace Mistra Jana Husa v Pravoslavné církvi – je podrobně popsán v doktorské disertační práci J. J. Jukla, kterou obhájil na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Své poznatky shrnuje v článku, který vyšel v Hlasu Pravoslaví.[34]

Zde m. j. říká: „… Husova eklesiologie jej sice přivedla ke snášenlivosti k pravoslavné církvi, ale zároveň je jednou z hlavních překážek vidět v Husovi pravoslavného křesťana… Pokud bychom považovali Husa za … pravoslavného křesťana, znamenalo by to, že horlivost víry je důležitější než její čistota – zatímco obojí by mělo mít pro nás, pravoslavné křesťany, stejnou váhu. Pak by ale bylo možno prohlásit za pravoslavného světce i Luthera, který vynikal vroucí vírou a chtěl rovněž navrátit západní církev do stavu prvotní apoštolské církve. A Luther dokonce, stejně jako Hus, byl ochoten za svou víru zemřít a vydal se ji hájit na říšský sněm. Jen souhra politických okolností jej zachránila před hořící hranicí, která pro něj, stejně jako pro Husa, byla už připravena.

Co se týče mučednictví, nebylo to prokazatelně mučednictví pro pravoslaví. V kostnických obžalobách se nic takového neobjevuje. Hus byl upálen ze zcela jiných důvodů. Odlišná situace je v případě M. Jeronýma Pražského, který byl před koncilem obžalován přímo z náklonnosti k pravoslaví.“[35]

Pojetí svatosti v Pravoslavné církvi

S tématem možnosti nebo nemožnosti kanonizace Mistra Jana Husa souvisí tradiční pravoslavné pojetí svatosti. Jak uvádí novodobý řecký pravoslavný teolog metropolita Hierotheos (Vlachos) – kategorie svatých zahrnuje proroky, apoštoly, Otce a všechny přátele Kristovy v průběhu staletí, kteří mají účast na osvěcujících a zbožšťujících Božích energiích. Za svaté se označují ti lidé, kteří skrze očištění a osvícení dosáhli oslavení – theóse a mají účast na zbožšťujících Božích energiích. Význam svatosti není humanistický nebo moralistický, ale teologický. Svatí jsou duchovně uzdravení lidé. Dosáhli očištění srdce, osvícení nús a oslavení – theósi. Jsou živými členy Těla Kristova.[36]

Otec Jan S. Romanides říká: „Existuje současná představa, že když je někdo dobrým člověkem, který dodržuje zákony atd., potom je dobrým křesťanem a případným budoucím svatým. V takovém případě by byly všechny naše babičky a dědečkové případní svatí – podle kritéria moralistů. Někdo, kdo má moralistickou představu o svatosti, může vidět věci tímto způsobem. V patristické teologii existuje ale jiná představa. Každý kdo byl uzdraven je světec. Světec v patristické tradici prostě znamená někoho, kdo je uzdravený. To znamená někdo, kdo prošel skrze očištění, dosáhl osvícení a z osvícení postoupil k oslavení. Byl uzdraven a proto je svatý. Z toho důvodu říkali v rané Církvi jeden druhému svatí, dokonce před tím než zemřeli. Proč byli křesťané označováni za svaté – svatí ze Soluně, svatí z Korintu atd. – a proč nazývali živé lidi svatí? Proč? Protože členové Církve v rané době byli ve stavu osvícení. Měli přinejmenším noetickou modlitbu a protože měli noetickou modlitbu a byli ve stavu osvícení, byli nazývání svatí.“[37]

I když Mistr Jan Hus nemůže být prohlášen za pravoslavného svatého, nadčasový příklad jeho života a smrti zůstává velkou inspirací a výzvou. Mistr Jan se snažil žít a učit podle svého svědomí. Touha nezradit pravdu, nakolik mu bylo dáno ji poznat, ho přivedla na hranici v Kostnici, kde byl 6. července 1415 upálen.[38]

Vtělená Pravda[39] stála před Pilátem a pravila: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl – „Co je pravda?“ (J 18, 37-38) Jak by se zachovala současná západní společnost, kdyby před ní Hus dnes předstoupil a vybízel její členy, aby zakládali a utvářeli svůj osobní, soukromý i veřejný život na Evangeliu Kristově? A s jakou by se potázal?

Tvůrce světa, Logos, Syn Boží se vtělil a přinesl vykoupení a spásu světa. Nicméně jeho stvoření vložilo ruce na svého Spasitele, svého Mesiáše a nekompromisně ho zavraždilo. Od té doby platí slova apoštola Pavla: „I všickni kdo chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, pronásledováni budou. (2 Tm 3, 12) Všimněme si slova chtějí – nepochybně i Mistr Jan Hus chtěl žít zbožně v Ježíši Kristu a proto není nijak překvapivé, že svůj pozemský život završil tak, jak ho završil.

Tento příspěvek vznikl v rámci plnění programu rozvoje vědních oborů na Univerzitě Karlově v Praze, HTF, Teologie jako způsob interpretace dějin a kultury (P01).

SUMMARY

Relationship to Master John Huss in the Orthodox Christian Environment

Gorazd Josef Vopatrný

Master John Huss was born in a poor family in Hussinetz around the year 1370. He studied with a great diligence at the University of Prague and he wanted to become a Catholic priest. According to Bishop – Martyr Gorazd Master John Huss was not a religious or ecclesiastical rebel, he was just striving for a purification of the contemporary church life. Although he never visited any Orthodox country he met some Orthodox Christians in Prague. His tolerant attitude towards the Orthodox Church for formed by his ecclesiology.

In Russia in the 16th – 17th century John Huss was considered a heretic, but in the 19th century some started to view him as a Saint. In the Czech Orthodox circles there are two views on the question of a possibility to canonize John Huss. One is in favour to canonize him as an Orthodox Saint, the other considers it completely out of the question .

In the Orthodox patristic tradition a Saint means someone who is cured – a person who has gone through purification and reached illumination, and from illumination has gone on to glorification.

[1] Biskup Gorazd. Z díla. Připravil Pavel Aleš. Praha, 1988, s. 187.

[2] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 1. Řím: Křesťanská akademie, 1987, s. 247.

[3] Biskup Gorazd. op. cit. s. 160, 162.

[4] Biskup Gorazd. op. cit. s. 181.

[5] Biskup Gorazd. op. cit. s. 186.

[6] JUKL, Jakub Jiří. Utrakvismus a pravoslaví. Doktorská disertační práce. Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta. 2007.

[7] HUS, Jan. Výklad víry. Jilemnice, s. 71. Citováno podle: Jukl. op. cit. s. 30.

[8] JUKL. op. cit. s. 30.

[9] FLOROVSKIJ, A. V. Čechi i vostočnyje Slavjaně, díl I. Praha, 1935, s. 332-341. Srovnej: JUKL. op. cit. s. 30.

[10] BARTOŠ, F. M. (ed.). Německého Husity Petra Turnova spis o řádech a zvycích církve východní. Věstník Královské české společnosti nauk, 1915, s. 2.

[11] HUS, Jan. Contra Stanislaum de Znoyma. Opera omnia. Praha: Academia, 1966, s. 342.

[12] HUS, Jan. Tractatus de Ecclesia. Praha, 1958, s. 8. Srovnej: JUKL. op. cit. s. 31, 32.

[13] FLOROVSKIJ, A. Jan Hus v ruském pojetí. Praha 1935, s. 7, 42.

[14] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 12, 13.

[15] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 13.

[16] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 25.

[17] KOSTENEČKI, Konstantin. Sočiněnija. Sofie, 1993, s. 183. Srovnej: JUKL. op. cit. s. 35.

[18] JUKL, op. cit. s. 35.

[19] VOPATRNÝ, G. Dědictví Otců. Praha 1999, s. 135.

Text listu řecky, latinsky a rusky In: GILFERDING, A. Gus. Jevo otnošenije k Pravoslavnoj Cerkvi. S.- Petěrburg, 1871, s. 45-55. Srovnej: FLOROVSKIJ. op. cit. s. 25.

[20] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 26.

[21] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 28.

[22] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 29.

[23] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 36.

[24] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 36, 37.

[25] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 37-39.

[26] FLOROVSKIJ. op. cit. s. 41, 42.

[27] GRIGORIČ, Vladimír. Pravoslavná církev v Republice Československé. Praha 1928, s. 41, 42.

[28] GRIGORIČ. op. cit. s. 42.

[29] GRIGORIČ. op. cit. s. 42, 43.

[30] Biskup Gorazd. Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů. Praha 1951, s. 310. Srovnej: JUKL. op. cit. s. 41.

[31] VELIMIROVIČ, Nikolaj – sv. biskup. Svatý Jan Hus. Rakovník 2003, s. 7-9.

[32] VELIMIROVIČ. op. cit. s. 7, 9. Ponecháváme na autorovi předmluvy, aby dokázal pravdivost svých slov: „…tento spis… vedl srbskou církev k rozhodnutí přiznat M. Janu Husovi svatost a zařadit jej do církevního kalendáře. Také další národní pravoslavné církve nepochybují o Husově svatosti.“

[33] Dostupné z: http://www.pravoslavi.cz/download/svati/jan-hus-sluzba-w.pdf. Staženo: 26. 11. 2014.

[34] JUKL, J. J. Hus jako pravoslavný světec. Hlas Pravoslaví 7-8/2008, s. 41, 42.

[35] JUKL. op. cit. s. 41, 42.

[36] Hierotheos – Metropolitan. Empirical Dogmatics of the Orthodox Catholic Church, volume 1. Levadia: Birth of the Theotokos Monastery, 2012, s. 243.

[37] Hierotheos. op. cit. s. 243, 244.

[38] Srovnej: VOPATRNÝ. op. cit. s. 59, 61.

[39] Srovnej: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ J 14, 6.